„Můžu na mobil? Chvíli se dívat /hrát?!“
„Ještě chvilku – teď přeci nemůžu přestat. Je to tak zajímavé /mám rozehráno. Já chci ještě! .“
„Ano můžeš, každopádně až zítra. Dnes už máš limit vyčerpaný/ dnes máme den bez mobilu.“
A potom přijde věta, kterou velmi dobře zná snad každý rodič: „No ale já nevím, co mám dělat. Já se nudím!!!!.“
A vy přitom zrovna vaříte, pracujete, potřebujete uklidit nebo narychlo dodělat něco do práce. Telefon jste dítěti vzali právě proto, aby nekoukalo pořád do obrazovky. Štve vás to, když chce raději koukat do mobilu než aby šlo ven nebo si hrálo.
Pak možná přijdou i výčitky co jste udělali špatně, když vaše dítě bez displeje v ruce vůbec neví, co se sebou?
Nejprve přijde vztek, pak ticho. Je to přirozené a děje se to. A uklidním vás – nejste špatnými rodiči 🙂
Odpojené dítě
Když dítěti odpojíte obrazovku, málokdy nastane okamžitá tvůrčí nálada.
Dítě nejdřív projde fázemi odporu – přijde vztek, protest, smlouvání i pláč. „Ještě pět minut!“ nebo „Ale já tam něco rozdělaného!“
A když telefon konečně zmizí, nastane ticho. Jenže to není klidné ticho, ale vakuum.
Dítě totiž právě přišlo o nástroj, který za něj do té chvíle dělal veškerou mentální práci.
U telefonu nemuselo nic vymýšlet, hledat, čekat ani se rozhodovat. Stačilo otevřít aplikaci a podněty proudily samy: video, hra, zpráva, obrázek, další video.
Bez telefonu je najednou prázdno. A dítě najednou čelí světu, kde mu nikdo servíruje zábavu až pod nos.
Když se z rodiče stane osobní animátor
Co vlastně dítě říká, když si stěžuje na nudu?
Někdy samozřejmě myslí doslovné „Nevím, čím se zabavit.“
Často tím ale podprahově sděluje: „Nejsem zvyklý vymýšlet si program sám. Jsem zvyklý, že mě něco zabaví automaticky.“
Telefon nevyžaduje kreativitu ani překonání té úvodní neochoty cokoliv začít. A přesně proto bývá přechod k obyčejnému volnému času tak nepříjemný. Ne proto, že by doma nebylo co dělat, ale proto, že k tomu chybí hotový návod.
A tak začne chodit za rodiči / sourozenci.
Vy se snažíte vyřídit pracovní telefonát nebo dovařit oběd a potřebujete jen dvacet minut klidu. Jenže dítě vás postupně vmanévruje do role svého osobního programového manažera. Máte vymyslet, čím se zabaví, co bude dělat, kam půjde a s čím si bude hrát. A když okamžitě nevychrlíte skvělý nápad, jste hrozný rodič, který mu nejen nedovolí být na mobilu, ale ani mu neřekne super nápad na zábavu, která by mobil nahradila.
Nemusíte bavit dítě každou minutu
Možná jsme si jako rodiče vsugerovali pocit viny. Zvykli jsme si, že jakmile se dítě nudí, musíme okamžitě zasáhnout – nabídnout aktivitu, vymyslet hru, pustit pohádku, dát telefon nebo vyrazit na výlet.
Jenže vaše dítě nemusí být neustále zabavené. A vy nejste jeho osobní animátor.
Nemusíte přerušit práce pokaždé, když dítě zakňourá.
Klidně můžete říct: „Tak chvíli nevíš. To je Ok. Zkus zapřemýšlet co tě jindy baví a zkus to.“
A pokračovat bez výčitek v tom, co děláte.
Právě v téhle nepohodlné chvíli se totiž začíná odehrávat něco důležitého. Nepřijde to hned – první den ani druhý. Dítě bude naštvané, bude tvrdit, že hračky jsou blbé, knížky nudné a že jediná smysluplná věc na světě je telefon. To ale neznamená, že selháváte. Dáváte mu prostor.
Nuda totiž není krach rodičovství, který musíte za dítě vyřešit. Je to základní dovednost, kterou se potřebuje naučit zvládat. V dospělém životě u něj nebude vždycky někdo, kdo mu zorganizuje čas. Jednou bude samo doma a bude muset přijít na to, jak se zabavit bez cizího přičinění. A tenhle trénink začíná právě teď.
Dát prostor neznamená hodit dítě přes palubu
Znamená to snad, že máme telefon okamžitě zakázat a dělat, že neexistuje? Určitě ne. Smartphony jsou běžnou součástí dnešního světa…a děti je využívají k zábavě i komunikaci. Problém nastává ve chvíli, kdy se z telefonu stane automatická náplast na jakoukoliv volnou vteřinu – při čekání, jídle, cestě autobusem nebo při chvíli nečinnosti doma.
Zároveň je potřeba být k dětem realističtí.
Zkušenost „nechte děti nudit se a ony si vždycky poradí“ nefunguje mávnutím kouzelného proutku.
Zvlášť pokud jsou malé, unavené nebo zrovna v emočním útlumu.
Není nutné nechat je bezradně bloudit po bytě celé odpoledne. Můžete nastavit mantinely: „Já teď potřebuji dvacet minut pracovat. Můžeš si vybrat mezi kreslením, legem nebo knížkou.“ Rozdíl spočívá v tom, že nabídnete možnosti, ale nepřebíráte režii nad každou minutou jejich života.
Když ten tlak vydržíte, stane se zajímavá věc. Dítě bude chvíli protestovat, pak si lehne, pak začne hrabat v šuplíku, vytáhne staré figurky, začne kreslit nebo vymyslí úplně novou hru (a ano, možná začne otravovat sourozence). Ne všechno bude produktivní a estetické. Někdy bude prostě dělat blbosti – a to je v naprostém pořádku.
Podívejme se na chvíli do zrcadla
Při tom všem bychom si měli položit ještě jednu upřímnou otázku: Co děláme my sami, když máme volnou chvíli?
Jsme unavení nebo se chvíli nudíme? Sáhneme po telefonu.
Čekáme, až se dovaří voda v konvici? Sáhneme po telefonu.
Čekáme u doktora? Sáhneme po telefonu.
Jedeme v MHD? Sáhneme po telefonu.
Děti neposlouchají jen naše poučky, ale hlavně pozorují naše chování. Pokud vidí, že každé naše mikroticho zaplňujeme displejem, přijmou rovnici: volná chvíle = okamžitý digitální podnět.
Až tedy příště zazní to známé „Já se nudím…“, zkuste nevstávat a neotvírat zásoby kreativity. Nemusíte hledat náhradní program ani vracet telefon jen pro to, aby byl v domě na chvíli klid.
Vaším úkolem totiž není zajistit, aby se dítě v životě ani na minutu nenudilo. Vaším úkolem je naučit ho, že nuda není nebezpečný problém, ale naopak začátek prostoru, kde vznikají ty nejlepší vlastní nápady.
Krásné dny
Jana