Rádi pomůžeme, rádi vyhovíme, rádi se rozdáme. Znáte to taky? 🙂
Ale teď ruku na srdce!
Jak často je naše ochota skutečným projevem štědrosti, laskavosti a kolikrát je to jen pud sebezáchovy?
Třeba jste to už taky zažili.. Ten tichý, plíživý pocit, který nás nutí říkat „ano“ i ve chvíli, kdy naše tělo i duše křičí „ne“.
Je to strach.
Ne ten hlasitý, zjevný. Ale ten nenápadný, který se skrývá v podvědomí za vzorci jako:
„Co když mě přestanou mít rádi?“
„Co když se naštve / urazí?“
„Co když si najdou někoho jiného?“
„Co když nejsem dost?“
„Co když si o mě pomyslí…?“
Strach, že jsme nahraditelní.
Někde hluboko v nás může být zakořeněné přesvědčení, že naše hodnota spočívá v tom, co dáváme druhým.
Že si lásku, uznání nebo přijetí musíme zasloužit.
Že když přestaneme vyhovovat, přestaneme být potřební.
A když nebudeme potřební- budeme nahrazeni.
A tak raději říkáme „ano“.
Ano práci navíc, i když už nemůžeme.
Ano požadavkům druhých, i když jdou proti nám.
Ano věcem, které nás vyčerpávají, bolí nebo vnitřně dusí.
Ne proto, že chceme. Ale proto, že se bojíme, co by se stalo, kdybychom řekli „ne“.
„Ne“ pak nepůsobí jen jako odmítnutí požadavku. Působí jako riziko ztráty bezpečí, a to je pro naši psychiku obrovské téma.
Dobrota vs. přežití
Na první pohled to může vypadat stejně. Pomáháme. Jsme vstřícní. Jsme „ti hodní“, ale rozdíl je zásadní.
Skutečná laskavost vychází ze svobody – je to rozhodnutí, ne nutnost. Dáváme, protože chceme – ne proto, že musíme. Naopak „dobrota ze strachu“ je tichý obchod:
Dám ti tohle… jen mě prosím neopouštěj. Jen mě měj rád. Jen mě neodmítněte.
Jenže tenhle obchod nás stojí mnohem víc, než si připouštíme.
Kde se ten strach vzal
Tenhle vzorec nevzniká náhodou. Často má kořeny už z našeho dětství..
Možná jsme jako děti zažívali, že láska přichází hlavně tehdy, když jsme „hodní“, když nezlobíme, neodporujeme, přizpůsobíme se. Když půjčíme svou oblíbenou hračku, i když si s ní zrovna hrajeme.
Že úplně v klidu pochopíme, že mladší sourozenec nám zbořil hrad z kostek, který nám dal tolik práce, protože: „on je ještě malý a nerozumí tomu“.
Možná jsme byli chváleni za to, že „nejsme problém“. Že vydržíme. Že zvládneme víc než ostatní.
A možná jsme naopak cítili odstup, napětí nebo odmítnutí ve chvílích, kdy jsme byli sami sebou nebo, když jsme řekli NE.
Dětská mysl si z toho vezme jednoduchý závěr: „Abych byl/a přijímaný/á, musím se přizpůsobit.“
A tenhle závěr si neseme dál. Do vztahů, do práce, do každodenních situací.
A někdy to dochází tak daleko, že jsme schopni a ochotni říci ano ve chvílích, kdy jsme nejzranitelnější.
Když se „ano“ týká i intimity
Možná je to téma, o kterém se moc nemluví a je to něco, co si ani sami před sebou nechceme úplně přiznat.
Ale právě tady bývá tenhle vzorec často velmi silný. Tolik lidí říká „ano“ intimitě, i když se jim nechce.
I když jsou unavení, odpojení, nebo vnitřně cítí odpor. Ne proto, že chtějí, ale proto, že se bojí.
„Co když si najde někoho jiného?“
„Co když ho/ji přestanu přitahovat?“
„Co když tím ohrozím náš vztah?“
A tak znovu přichází to známé „ano“. Ne jako projev touhy, ale jako pojistka.
Co se děje uvnitř nás
Když dlouhodobě potlačujeme vlastní potřeby, něco v nás se začne měnit. A nejčastěji nám to začne signalizovat naše tělo. Tělo, které říká pravdu a které, na rozdíl od slov, se oklamat nedá.
Můžeme se usmívat, můžeme říkat „jsem v pohodě“, ALE uvnitř často cítíme stažení, napětí, odpojení se od svého těla.
Postupně se objevuje únava, podrážděnost, tichý vztek a někdy i pocit prázdnoty.
Doprovází to často ztráta chuti na intimitu, tichý odstup od partnera. Vkrádá se pocit, že „něco není v pořádku se mnou“.
A někdy i smutek, který neumíme přesně pojmenovat.
Protože čím víc se rozdáváme ze strachu, tím víc se vzdalujeme sami sobě. A když jdeme opakovaně proti sobě i v tak citlivé oblasti, jako je intimita, zanechává to stopu.
Nejen v našem těle, ale i ve vztahu k sobě. Postupně se učíme ignorovat vlastní hranice a přestáváme slyšet sami sebe.
Možná otázka, která všechno změní
Zkus si v příští podobné situaci položit jednoduchou otázku:
„Dělám to z radosti… nebo ze strachu?“
Pokud necítíš jistotu – já vždy pro sebe používám 3 otázky:
1) Chci to opravdu udělat nebo dává mi to smysl?
2) Mám na to čas?
3) Mám na to energii?
Pokud si na jednu z otázek odpovíš „NE“ – doporučuji nedělat to. Samozřejmě, pokud to není otázka života a smrti – tam otázky házím za hlavu a jednám 🙂
Někdy taky děláme věci z odpovědnosti — a to je v pořádku. Rozdíl je v tom, když se to stane naším jediným způsobem fungování.
Nejde o to začít všechno odmítat. Jde o to začít rozlišovat.
Protože ve chvíli, kdy si uvědomíš motiv, začínáš mít možnost volby.
Cesta zpátky k sobě
Učit se říkat „ne“ neznamená stát se tvrdým nebo bezohledným člověkem. Znamená to začít být k sobě upřímný. Znamená to přestat si kupovat přijetí za cenu vlastního vyčerpání a začít věřit, že naše hodnota není v tom, kolik uneseme nebo kolik rozdáme.
Ale v tom, kým jsme a možná zjistíš, že lidé, kteří tě mají opravdu rádi, zvládnou i tvoje „ne“.
A ti, kteří ne…
ti možná nikdy nemilovali tebe, ale možná měli rádi hlavně to, co pro ně děláš.
A právě tam začíná skutečná svoboda.
Pokud procházíte podobným obdobím – srdečně vás zvu na kurzy/webináře:
10 kroků k sebelásce
Jak se zbavit vnitřních sabotérů (musím, očekává se ode mě, musí to být perfektní..)
Umění vypnout hlavu – zbavte se mentálního nákladu
Jak si udržet pozitivní mysl a najít si v životě tu svou cestu
Umění komunikace – jak nenaštvat druhé
Srdečně zdravím
Jana