Mnoho lidí si v sobě, často dlouhé roky, nese tichou, doutnající křivdu a velkou bolest, která je stále trápí.
„Moji sourozenci byli pro rodiče vždycky víc než já.
Jim věnovali pozornost, je chválili, o ně se starali.“
„Brácha byl vždycky za hvězdu. Máma je z něj poprděná – Honzíček sem, Honzíček tam. Ať udělal nebo neudělal cokoliv – tak to bylo v pohodě.
A kolik do něho naši narvali peněz!? Jednou byl bez práce, podruhé si udělal dluh (ale on přece za to nemůže), pak neměl na koupení bytu, nového auta… Vždycky si to u našich vydyndal. Ale když naši onemocněli nebo byl problém? Kde byl ten jejich Honzíček? Nikde. Staral se vždycky jen o sebe a pro naše pořádně nehnul prstem. Bydlí od nich 5 minut pěšky, ale když onemocněli – já si musela vzít volno a ob den jezdit 3/4 hodinu tam i zpět, abych jim nakoupila, odvezla k doktorům a zařídila, co bylo potřeba..“
Takových příběhů na terapiích i kurzech jsem už slyšela stovky. Je to jedna z nejčastějších rodinných dynamik:
„Silné dítě bývá přehlížené.“ Typický scénář těchto dynamik je:
– jedno dítě je problémové x druhé je spolehlivé
– rodiče investují energii do problémového x spolehlivé dítě se stane „funkčním dospělým“ příliš brzy
Moc smutně se to poslouchá a ještě hůř se tohle trauma z dětství napravuje.
Život v režimu „Ten druhý/ta druhá“
Být tím druhým /tou druhou není jen o nespravedlivém rozdělení pozornosti. Je to stav mysli, který si neseme do dospělosti jako neviditelný batoh plný kamení. Pokud jste si to zažili, pravděpodobně důvěrně znáte tyto pocity:
Neschopnost odpočívat:
Klid je nebezpečný. Když nic neděláte, máte pocit, že ztrácíte svou hodnotu, která je postavená na tom, že jste užiteční.
Vnitřní hlad po uznání:
Pocit, že ať uděláte cokoli, nikdy to není „dost dobré“, aby si toho máma nebo táta všimli stejně jako u sourozence.
Osamělost uprostřed rodiny:
Jste tam, fungujete, pomáháte, ale nikdo se neptá: „A jak je tobě?“ Pocit „jsem na všechno sám/sama.“
Neustálá ostražitost:
Pocit, že musíte být pořád „v pozoru“, aby nevznikl problém, který byste museli (zase) řešit vy.
Vina za vlastní potřeby:
Když už si konečně chcete odpočinout nebo něco koupit pro sebe, ozve se vnitřní hlas: „Máš na to právo? Nejsi sobecká/sobecký?“
Pocit nemilovanosti a neviditelnosti
Nejste pro své blízké dost dobří – nestojíte jim ani za pozornost, pochvalu, ocenění.
Následky, které si pak nesete do života, jsou často devastující:
Perfekcionalismus: vše musí být dokonalé, včetně vzhledu, vystupování i pověsti (u děvčat mohly být poruchy s příjmem potravy, u kluků odpojení se od emocí).
Syndrom vyhoření: neschopnost říkat „ne“ a nakládání si na bedra problémů všech okolo. Dříve či později se však narazí na dno sil.
Vztahová nesymetričnost: častý výběr partnerů, kteří jen berou. Zvyk „zachraňovat“, a tak nevědomé vyhledávání lidi, kteří se nechají obsluhovat.
Nízké sebevědomí maskované výkonem: navenek supermani, kteří vše zvládnou. Uvnitř však jako malé, neviditelné, ustrašené děti, které jen čekají na pohlazení a uznání.
Možná se v tom poznáváte taky.
Možná i vy nosíte v hrudi tu tichou otázku: „Kdy už konečně přijde řada na mě?“
Jenže, co když je to všechno trochu jinak!?
Past kompetence
V psychologii se setkáváme s fenoménem, který můžeme nazvat „pastí kompetence“.
Rodiče mají omezené množství energie a pozornosti. Podvědomě ji proto směřují tam, kde hoří požár.
Dítě, které je chytré, samostatné a vše si vyřeší samo, vysílá signál: „Jsem v pohodě, zvládnu to.“
Rodiče pak paradoxně takovému dítěti věnují méně pozornosti ne proto, že by ho milovali méně, ale proto, že mu bezmezně věří.
Považují jeho sílu za samozřejmost a neuvědomují si, že i „ten silný“ potřebuje pohladit a slyšet, že je šikovný.
Dítě, které dělá scény, manipuluje nebo se hroutí, „volá o pomoc“ hlasitěji a tak mu je dopřáváno vše, aby bylo dobře a byl klid.
Takže, co když celou tu dobu, jste pro své rodiče byli těmi úžasnými a báječnými dětmi vy – jen vám to rodiče nikdy neřekli? Co když oni celou tu dobu dávali pozornost, pochvaly, peníze a cokoliv jiného vašemu sourozenci ne proto, že by ho více milovali, ale proto, že se o něj báli, jak ten svůj život zvládnou. Ve většině rodin nešlo o vědomé odmítání dítěte, ale o:
- strach o slabší dítě
- nedostatek energie
- slepotu vůči potřebám toho silnějšího
Rodiče často opravdu věří: „Ten/ta to zvládne.“ A tím paradoxně zanedbají právě to dítě, které funguje nejlépe.
Jak začít bourat ledy? (Pomalé krůčky k usmíření)
Mnoho rodičů mi zpětně tuto teorii potvrdilo. A všichni se shodli, že je nikdy ani nenapadlo – že když jejich ostatní děti si o tu pozornost neříkali, nevynucovali si něco – že je to trápí nebo, že by se snad kvůli tomu mohli cítit nemilované.
Chci být však objektivní a někdy je realita i opravdu taková, že se může jednat o favoritismus, emoční zanedbání, genderové preference, projekce rodičů, narcistické chování, nespravedlnost nebo dokonce zneužívání a vůči vám to bylo nespravedlivé, necitlivé a dlouhodobě škodlivé. A je dobré vědět, že ne vždy se musí, za každou cenu, všechno napravovat. Někdy je zdravější:
- nastavit si hranice
- omezit kontakt
- nebo vztah nepokračovat
To není selhání. To je někdy ochrana.
Když se rozhodnete změnit dynamiku vztahu s rodiči, nečekejte hned hluboké objímání a omluvy za celý život. Jde o jemnou práci s důvěrou, která trvá někdy i roky.
Dávkujte svou zranitelnost:
Nemusíte hned vyložit všechny karty. Stačí naznačit, že i vy občas pochybujete. Rodiče „silných dětí“ často ani nenapadne, že by jejich potomek mohl mít strach.
Změňte optiku (v sobě):
Než jim zavoláte, připomeňte si: „Nevolám lidem, co mě nemají rádi, ale lidem, kteří mi věřili natolik, že mě nechali růst samotnou/samotného.“ Tahle vnitřní nastavení vám ubere na agresi v hlase.
Mluvte o sobě, ne o nich:
Místo výčitek typu „Vy jste se o mě nikdy nezajímali,“ zkuste větu: „Mami, tati, vím, že jsem vždycky všechno zvládala, ale teď bych zrovna moc stála o váš názor/podporu.“ Dávejte jim šanci být rodiči.
Hledejte drobné společné zájmy:
Nezačínejte hned traumaty z dětství. Zkuste sdílet něco banálního – fotku z procházky, recept nebo postřeh. Je to jako stavět most – nejdřív položíte jedno prkno, pak druhé.
Oceňte jejich silné stránky:
„Mami, vždycky jsem obdivovala, jak se dokážeš o všechny postarat.“
„Mami, já bych chtěla moc ocenit jak se k Haničce (vnučce) chováš. Že ji objímáš, chválíš, rozesmíváš ji.“
Uznání často otevírá dveře, které byly léta zamčené na petlici.
Pokud se cítíte nevidění, zkuste se zamyslet.
Nejste náhodou v rodině tím „majákem“, o kterém všichni vědí, že svítí, i když k němu zrovna neplují?
Někdy stačí jediné. Přestat se zlobit na to, co nám nebylo dáno, a začít mluvit o tom, co potřebujeme teď.
Usmíření nebo vyrovnání se není o tom, že se smaže minulost. Je to o tom, že přestaneme dovolovat starým křivdám, aby nám kradly budoucnost.
Pokud s dětmi procházíte podobným obdobím – srdečně vás zvu na kurzy/webináře:
10 kroků k sebelásce
Jak se zbavit vnitřních sabotérů (musím, očekává se ode mě, musí to být perfektní..)
Umění vypnout hlavu – zbavte se mentálního nákladu
Jak si udržet pozitivní mysl a najít si v životě tu svou cestu
Umění komunikace – jak nenaštvat druhé
Se srdečným pozdravem
Jana