O víkendu jsem šla na procházku a tam se to stalo. Bylo to na cyklostezce. Holčička spadla z koloběžky na asfalt. Nejdřív přišel šok, pak pláč. Její tatínek přiběhl, kleknul si vedle ní, objal ji a zeptal se: „Jsi v pořádku? Kde tě to bolí?“
Holčička plakala. Mluvila o tom jak spadla, kde ji to bolí.
A ten tatínek tam jen byl, poslouchal, nechal ji doplakat.
Za chvilku bylo po slzách. Holčička vstala, usmála se a jela dál.

Možná jste podobnou scénu někdy viděli. Možná jste si řekli – to je přece normální. Ale není.
Protože mnohem častěji se stane tohle:
„Neplač, to nic není.
Vstávej, jsi přece velká.
Vstávej, to je dobrý – nic se nestalo!
Vstávej, pojď jdeme koupit zmrzlinku.
Nebul, kluci nebrečí.
Přestaň brečet, už to nebolí.“

A tohle se neděje jen u dětí. U nás dospělých to slýchávám snad každý den.
„Nebul – ten za to nestojí.
Proč brečíš, vždyť se nic tak hrozného nestalo. Pojď si dát radši panáka.
Hele, můžeš si za to sama. Já ti hnedka říkala, že to není nic pro tebe..
Ježiš, ty jsi ale citlivka, už zase brečíš?
Slzy to nespraví. Vzchop se!“

A právě tady začíná problém.

Utěšování neznamená podporu

Slovo „utěšování“ zní laskavě. Ve skutečnosti za ním ale často nestojí snaha pomoci druhému – nýbrž snaha zastavit jeho bolest co nejrychleji. Proč?
Protože emoce druhých lidí jsou pro nás nepříjemné. Neumíme si s nimi poradit.
Když někdo pláče, je hodně v emocích – cítíme nutkání to „opravit“.
A tak říkáme věci jako:

• „To přejde.“
• „Mohl/a sis to rozmyslet.“
• „Jsou na tom jiní hůř.“
• „Neplač, z toho nic nebude.“
  
  Tyto věty nemají nic společného s podporou. Jsou to záchranné kruhy hozené sobě samému – ne tomu druhému.

Proč se bojíme emocí druhých?

Kdykoli jsme v dětství prožili silnou emoci a někdo nás za ni okřikl, styděl se za nás nebo nás ignoroval, náš mozek si zapamatoval: emoce jsou nebezpečné, nevhodné, jsou to přítěž.

Jako dospělí pak instinktivně reagujeme na pláč, hněv nebo smutek druhého člověka snahou ho co nejrychleji zastavit – protože nám připomíná naši vlastní potlačenou bolest.
Není to zlý úmysl. Je to naučený vzorec. Ale jeho důsledky jsou dalekosáhlé.

Co se děje, když opakovaně slyšíme „to nic není“

Emoce nejsou jen psychická záležitost. Jsou uloženy v těle. Když je dlouhodobě a systematicky potlačujeme, tělo si najde jiný výstup. Při chronickém přehlížení emocí se mohou časem rozvinout:

• psychosomatické obtíže – bolesti břicha, hlavy, poruchy spánku
• úzkosti a fobie
• v extrémních případech i sebepoškozování či poruchy příjmu potravy
• agresivita nebo naopak hluboké stažení do sebe
  
  U dospělých se to pak projevuje jako:
• chronická únava a vyhoření
• neschopnost říct „ne“ nebo pojmenovat vlastní potřeby
• vážné problémy v blízkých vztazích
• závislosti jako způsob úniku od pocitů
• deprese
  
  Není náhoda, že lidé, kteří celý život slyšeli „neplač, buď silný/á“, se jednoho dne zhroutí zdánlivě bez příčiny. Příčina tam byla celou dobu – jen čekala.

Přijmout emoci neznamená v ní utopit se

Velký mýtus zní: „Když dám průchod emocím, nikdy nepřestanu plakat / budu se pořád vztekat / budu slabý/á.“
Opak je pravdou.

Emoce, které jsou přijaty a vyslyšeny, odezní. Emoce, které jsou potlačeny, zůstávají v těle jako zatuhlý uzel a hledají si jiný východ – v těle, v chování, ve vztazích.

Ten tatínek na cyklostezce to věděl instinktivně. Nechal dceru doplakat. Nespravoval, neminimalizoval, nespěchal. A holčička za pár minut vstala a jela dál. Protože emoce měla prostor projít.

Jak to změnit – u sebe i u druhých

Pokud jste vyrůstali v prostředí, kde emoce nebyly vítány, je velmi pravděpodobné, že sami neumíte úplně přirozeně přijímat bolesti druhého člověka. To není selhání – je to jen věc, se kterou lze pracovat.
Prvním krokem je si to uvědomit.
Příště, když někdo pláče a vy ucítíte nutkání říct „to přejde“ – zastavte se.
Zeptejte se sami sebe: Chci ho teď opravdu podpořit, nebo chci jen zastavit svůj vlastní diskomfort?
Pak zkuste jen být.
Nemusíte nic opravovat. Nemusíte mít správná slova. Stačí: „Jsem tady. Poslouchám. Smíš to cítit.“
To je ze všeho nejsilnější.

A u sebe?

Začněte si dovolovat cítit. Ne dramaticky, ne přehnaně – jen si dovolte říct: „Tohle mě bolí. Tohle mě zlobí. Z tohohle je mi smutno.“ Bez hodnocení, bez okamžitého hledání řešení.

Emoce není nepřítel. Je to informace. A každá informace si zaslouží být vyslyšena.

Pokud cítíte, že potlačené emoce začínají ovlivňovat váš každodenní život, vztahy nebo zdraví – není ostuda vyhledat odbornou pomoc. Terapie není pro slabé. Je pro odvážné.

Pokud jsou emoce i Vašim tématem – srdečně Vás zveme na kurzy / webináře:
10 kroků k sebelásce – (2 hod kurz/webinář, lze shlédnout ze záznamu, 440,- Kč)
Trénink efektivní a sebejisté komunikace (pouze osobně v Praze)
Jak najít společnou řeč s dětmi (3 hod kurz/webinář, lze shlédnout ze záznamu, 800,- Kč)
Jak se zbavit vnitřních sabotérů – musím, očekává se ode mě, snaž se víc.. (2 hod kurz/webinář, lze shlédnout ze záznamu, 440,- Kč)

Srdečně zdravím
Jana