Investujete do knih o výchově, mluvíte s dětmi s úctou a vyhýbáte se trestům.
Přesto se vaše dítě bojí zkusit cokoli nového, udělat chybu, má strach ze školy a nedaří se mu navazovat kamarádské vztahy.
Jeho sebevědomí působí křehce a vy vidíte, jak se vaše dítě nebo dospívající trápí.
Znáte to?
Mnoho rodičů v tu chvíli propadá pocitu viny: „Kde jsme udělali chybu?“
Nemá cenu si cokoliv vyčítat nebo si sypat popel na hlavu. Jen je dobré uvědomit si několik faktorů, které ovlivňují osobnost vašeho dítěte a postupně na nich pracovat.
Rodič jako první zrcadlo
Je dobré vědět, že děti se nejvíce naučí okoukáváním (většina jejich vzorců chování se utváří do 3 let, pak se poupravují nástupem do školky, škol, kroužků, kde se potkávají s jinými lidmi a tudíž i vzorci a řešením situací).
To vznikají ty náročné chvíle, kdy stokrát dítěti něco opakujete a jste vyčerpaní z toho, že neposlouchají 🙂
Respektující výchova (kterou chceme dítěti dát, protože my jsme často vyrůstali v podmínečné lásce, fyzických trestech, porovnávání – a už to nechceme předávat dál) často končí u hranic dítěte, ale už nepokračuje směrem k rodiči – totálně na ni zapomínáme u sebe. Když dítě vyrůstá v prostředí, kde jste k němu laskaví, ale k sobě krutí, dostává matoucí zprávy.
Když si máma často říká, že je tlustá, blbá, neschopná, neumí přijmout pochvalu nebo ocenění, totálně se pro rodinu obětuje – tak jaké vzory z toho pro dítě plynou?
Nebo táta, který na problémy reaguje tichem nebo odchodem a větu: „No jo, zase jsem to já zkazil – jsem k ničemu“ má jako svou běžnou mantru..
Dítě se učí, že vnitřní kritik je přirozený šéf naší hlavy a že pochybovat o sobě je normální.
Aby si dítě věřilo, musí vidět dospělého, který si věří také – nebo který na své laskavosti k sobě aspoň pracuje.
TIP: CO NENÍ OK NEBO DOST DOBRÉ PRO MÉ DÍTĚ – NENÍ ANI PRO MĚ!!!!!
A to nemluvím jen o přístupu sám/sama k sobě, o jídle, volném čase nebo vztazích. Vždy, když se pro sebe rozhodujete – ptejte se, zda byste toto chtěli pro své dítě.
Pokud ne, nedělejte to. Protože právě tohle bude jednou vaše ratolest považovat za normu.
Pygmalion efekt: Energie, kterou (ne)vidíme
Odpověď se často neskrývá v tom, co děláme navenek, ale v tom, co vysíláme zevnitř.
V psychologii existuje fenomén zvaný Pygmalion efekt, který říká, že naše vnitřní očekávání a naše vnitřní přesvědčení vůči druhým přímo ovlivňují jejich chování, a to jak o sobě smýšlejí.
I když neřeknete ani slovo, dítě vnímá vaši úzkost: „On to nezvládne,“ „Zase bude problém.“
Tato energie se do dítěte propisuje jako neviditelný kód.
V rodině to funguje jako začarovaný kruh: pokud v hloubi duše věříte, že je vaše dítě „problémové“, vaše mikro-reakce a tón hlasu mu to neustále potvrzují, dokud se tak skutečně nezačne chovat.
Příběhy z terapeutické praxe: Když se nálepky stanou realitou
To jak hluboko se do nás vryje to, jak nás vidí druzí, ukazují tyto tři příběhy mých klientů:
1. Marek – kluk, který byl „rozbitý“ (14 let)
Rodiče přivedli syna na terapii s tím, že je „rozbitý“ – neposlouchá, odmlouvá a je agresivní. Chlapec se po dlouhé době otevřel a se slzami v očích mi řekl:
„Já jsem jen takový, jakého mě rodiče vidí.“
Cokoli udělal dobře, bylo bráno jako automatické a bez povšimnutí.
Jakmile ale zaškobrtl, okamžitě dostal nálepku: neschopný, nevděčný, drzej fracek, lenoch, nejde se na něj spolehnout.
„A tak jsem se přestal snažit a jsem jen takový, jakého mě vidí.“
TIP: NAUČME SE POUŽÍVAT POZITIVNÍ ZPĚTNOU VAZBU – co nejvíce poukazujme na to, co se druhým povedlo – má to však být smysluplná a konkrétní zpětná vazba. Ne oceňování, že je to hodný kluk, nebo že se holčička hezky napapala. „Děkuji, že jsi dnes vyklidil myčku. To mi ušetřilo práci i čas – a já se vám teď díky tomu můžu víc věnovat.“
2. Tomáš – velmi úspěšný IT manažer (43 let)
Na pracovním pohovor ke mě přišel velmi úspěšný manažer, který vede celosvětové IT týmy v jedné z korporací. Byl to úplně super pohovor – Tomáš byl přátelský, s nadšením vyprávěl o tom, čeho dosáhl a co umí. Tak pokorného, vlídného a zároveň schopného člověka jsem dlouho nepotkala a tak jsem měla potřebu mu na konci našeho setkání vyslovit uznání. Zarazilo ho to a pak mi začal vyprávět svůj příběh. Vyrůstal v dětském domově a celé dětství slýchal, že je „nechtěný zmetek“, který skončí v kriminále. Skoro se to naplnilo. V 17 letech ho ale na ulici potkal starší cizí člověk, který si všiml, že pláče a prostě se ho zeptal, co se děje. Vyslechl si jeho trápení a jen mu na závěr řekl: „Zapomeň na všechno staré. Já ti věřím a věřím, že dokážeš cokoliv, co budeš v životě chtít.“
TIP: DŮVĚRA OTEVÍRÁ DRUHÝM BRÁNY DO ŽIVOTA – „Věřím, že to zvládneš“ jsou ta nejcennější slova, co můžete svým dětem dát. „Možná to nepůjde hned, možná uděláš mnoho chyb – je to v pořádku. Chybami se učíme. Zvládneš to svým způsobem a ve svém čase.“
3. Nela – puberťačka, která nenáviděla svůj život (12 let)
Rodiče přivedli dceru na terapii, že je vulgární a nezvladatelná. Prý už zkusili několik odborníků, ale všude prý jen seděla a mlčela. Začátek našeho setkání vypadal stejně. Nela seděla v křesle, naštvaný pohled, zaťaté pěsti..
Nabídla jsem jí, že klidně můžeme zase mlčet nebo mi jen třeba může říct jak se dneska má..
No a tak se Nela do toho opřela a z plných plic mi řekla, co si myslí o terapii a o tom, jak je všechno „na hov…“ a „debilní“.
Jen jsem seděla a vnímala ji. Když skončila, tak jsem jen jejími slovy konstatovala stav: „Jak tě tak poslouchám, tak to fakt stojí pěkně za hovn…“
Nela zůstala chvíli zírat a pak se rozplakala se slovy:
„Vy jste první, kdo mě pochopil a slyšel. Je to pro mě hrozná úleva.“
Do té doby jí totiž všichni jen říkali, jak se má chovat, jak by se měla cítit (vždyť má všechno, na co si vzpomene) a že její pocity jsou „jen hormony“. Že to je jen období a že se bude brzy cítit lépe. Jenže necítila a bylo to čím dál horší.
Cítila se čím dál tím víc neschopná a rozbitá, protože nedokázala naplnit jejich očekávání, že má být „v pohodě“.
TIP: PŘESTAŇTE ZLEHČOVAT POCITY A EMOCE DĚTÍ A DÁVAT JIM FALEŠNÉ NADĚJE – pro děti (a nejen) je moc důležité, aby se cítili přijímaní takoví jací jsou. Bez ohledu na prospěch, chování, stav. Dává jim to pocit bezpečí a zklidňuje je to. U nás doma to máme nastavené tak, že každá emoce a její vyjádření je v pořádku jen:
1. bez ubližování sobě
2. bez ubližování druhým
3. bez ničení věcí
A samozřejmě učím syna, aby dokázal projevování svých emocí pozdržet, na místo a dobu, kdy je to v pohodě pustit ven.
Místo falešných slibů, že bude líp jim dejte zažít pocit, že se tak mohou cítit – je to ok. Někdy dítě potřebuje jen slyšet „vidím, že se teď cítíš mizerně“. A jen pojďme hledat cesty, jak z toho ven. Tady je však potřeba to myslet upřímně, protože pokud je to jen „hra“ a uvnitř vás to vře – vaše dítě vám to hodně rychle odzrcadlí..
Past dokonalosti a strach z chyby
V respektujících rodinách se někdy snažíme být „dokonalými rodiči“. Ideálně žádné hádky před dítětem, žádné ukazování „negativních emocí“, žádné uznání chyb.
Paradoxně tím ale dítěti bereme možnost vidět, jak se zdravě vyrovnat s neúspěchem a jak řešit konflikty s druhými.
Když rodič chybu zamlouvá nebo se z ní hroutí, dítě získává pocit, že neúspěch je fatální.
TIP: BUĎTE AUTENTIČTÍ
chybujte nahlas: „Aha, teď se mi to nepovedlo, zapomněl jsem na tu schůzku. Jsem z toho trochu mrzutý, zítra mu znovu zavolám a napravím to.“
vyjadřujte svou frustraci nahlas: „Mě tak štve to čekání, nerada někam chodím pozdě. Zlato, můžeš prosím zrychlit oblékání, abychom byli včas ve škole?“
hádejte se nahlas: respektující a win-win formou.
Učte své děti, že hodnota člověka se neposuzuje podle jeho chyb, ale podle toho, jak se s nimi dokáže popasovat.
To, že se momentálně někomu nedaří neznamená, že je hloupý nebo neschopný – možná, že jen potřebuje něco změnit, aby mohl vyniknout.
Příliš „zametená“ cestička
Někdy naše podpora sklouzne k tomu, že dítě chráníme před každým nepohodlím / neúspěchem.
Sebevědomí ale neroste z pochval nebo hledáním výmluv. Roste z vlastní kompetence.
Dítě si začne věřit ve chvíli, kdy zažije: „Bylo to těžké, bál jsem se, ale zvládl jsem to sám.“ Pokud mu vždy přispěcháme na pomoc, vysíláme podvědomý signál: „Ty to beze mě nezvládneš.“
TIP: nechávejme děti zažít si fyzickou nepohodu, prohru, selhání, chyby. Jinak se z nich stanou v dospělosti „vločky“, které se rozpadnou při prvním problému, kdy nebudou mít za sebou svého rodiče.
Temperament: Každý startuje z jiné čáry
Nezapomínejme na biologii. Některé děti se rodí s opatrnějším nastavením nervové soustavy. Potřebují více času na „očichání“ situace. To není nedostatek odvahy, ale strategie přežití.
Respektovat jejich tempo je víc než je tlačit do výkonu.
Jak dále podpořit sebevědomí dítěte (skrze sebe)?
Mějte se rádi před jejich zraky:
Nebojte se říct: „Dneska se mi to povedlo, mám ze sebe radost.“ Učíte je, že radost ze sebe sama je zdravá, ne sobecká.
Nastavte si vlastní hranice:
Máma, která se obětuje do posledního dechu, učí dítě, že vlastní potřeby nejsou důležité.
Říct „teď potřebuji klid“ je lekcí seberespektu.
Chvalte proces, ne výsledek:
Místo „ty jsi šikovná“ zkuste „vidím, kolik práce jsi do toho dala“.
Tím se pozornost přesouvá od strachu z hodnocení k radosti z tvoření.
Více naslouchejte a méně poučujte:
Jen si k němu občas sedněte a buďte. Když je dítě v nepohodě – učte ho, aby si samo hledalo cesty, aby se cítilo lépe (bez utíkání k jídlu, hraní her nebo koukání do televize).
Největší dar, který můžete dát sebevědomí svého dítěte, není neustálé ujišťování o jeho kvalitách.
Je to vaše vlastní cesta k sebepřijetí a víra v něj – čistá, nezatížená našimi strachy a minulostí..
Když dítě uvidí, že vy se máte rádi i s chybami, dovolí si to samé.
Rodičovství není o „dokonalé výchově“ a nikdo vám nedá přesný návod jak na to. Každý jsme jiný, každý prožíváme a cítíme věci jinak. Je to o respektu a zájmu poznávat, jak to naše děti mají a co potřebují, se zachováním svých vlastních potřeb a hranic.
Pokud s dětmi procházíte podobným obdobím – srdečně vás zvu na kurzy/webináře:
Jak najít společnou řeč s dětmi (od narození až po dospělost)
Jak zvládnout náročné situace s dětmi
10 kroků k sebelásce
Jak se zbavit vnitřních sabotérů (musím, očekává se ode mě, musí to být perfektní..)
Se srdečným pozdravem
Jana