„Jsi tak hodná.“
„Ty vždycky pomůžeš.“
„Na tebe je vždycky spoleh.“
Na první pohled to zní jako kompliment. A většina z nás si i dlouhou dobu často myslela, že to kompliment opravdu je. Jenže čím jsme starší, tím víc si uvědomujeme, že role „hodné holky“ může být překvapivě vyčerpávající.
Protože být hodná často znamená říkat ano, když chcete říct ne.
Znamená to dávat druhým přednost před sebou – obětovat se pro ně.
Zapomínat na své potřeby, protože někdo jiný teď právě řeší něco náročnějšího.
A ty to dlouhou dobu děláš ráda – vždyť je máš přeci ráda.
Ale po čase se najednou začneš cítit unavená, smutnější, bez radosti, možná i frustrovaná.
Důvod?
Vlastně nevíš. V tvém životě se přeci nic moc nezměnilo – funguješ tak, jako dřív.
Když je „hodnost“ vlastně strategie přežití
Mnoho z nás bylo vychováno k tomu, že máme být milé, přizpůsobivé a nekonfliktní – hodné.
Role hodné holky je společenský kontrakt, který jsme podepsaly dřív, než jsme se naučily mluvit.
Protože zlobivé holky nemá nikdo rád, jsou nepřijímané.
A tak se od dětství učíme potlačovat vlastní potřeby, abychom nikoho nezklamaly a cítily se milované.
Když dospějeme chceme být ty, které drží rodinu pohromadě, pomáhají v práci, naslouchají kamarádům a nikdy nikoho nezatěžují svými problémy. Ty si přeci musíme umět vyřešit sami – jinak bychom vypadaly neschopné.
Jenže časem zjistíme, že za touhle „hodností“ se často skrývá strach.
Strach z odmítnutí.
Strach z konfliktu.
Strach, že když přestaneme vyhovovat, přestanou nás mít lidé rádi – že nás i možná opustí.
A tak raději říkáme ANO. Znovu a znovu. Doma, v práci, kamarádkám.
Moment, kdy už to nejde
Pak ale přijde chvíle, kdy už je toho moc.
Ztratila se radost ze života a jsou tu jen povinnosti. Sebevědomí a sebeláska jsou někde hluboko pod bodem mrazu. Ve vztahu pro který jsi se tolik obětovala (pro partnera i děti jsi udělala vždy první i poslední) se někdy spíš cítíš jako služka než žena, partnerka a maminka. V práci dřeš, ale nikdo to nevidí a neocení. A Tebe to najednou všechno začne štvát.
Připadáš si na všechno sama a zklamaná, že okolí nevidí co pro ně všechno děláš a berou to jako samozřejmost.
A ty se najednou začneš ptát „co se to sakra stalo s mým životem a se mnou?“
Poznáváš se v tom?
HODNOST BEZ HRANIC NENÍ LASKAVOST. JE TO SEBEOPOUŠTĚNÍ.
Když dlouhodobě ignorujeme vlastní potřeby, tělo i psychika se začnou ozývat. Únavou, podrážděností, pocitem, že nás lidé využívají. A někdy i zvláštním prázdnem, který může vyústit až ve vyhoření.
Proč je tak těžké přestat
Opustit roli hodné holky není jednoduché. Často máme pocit, že když začneme nastavovat hranice, budeme najednou „zlé“, sobecké nebo nepříjemné. A u druhých tím můžeme z počátku narazit na odpor. Naučili jsme ostatní, že naše kapacita je nekonečná. Když teď chceme ubrat, narušujeme jejich komfort.
Jenže mezi hodností a zdravou asertivitou existuje velký prostor.
Říct:
„Dneska už nemůžu.“
„Tohle mi není příjemné.“
„Potřebuju si to promyslet.“
To není sobeckost. To je respekt k sobě.
Sebeúcta je důležitější než sympatie druhých. Nepotřebuješ, aby tě měl rád každý – stačí, když tě lidé budou respektovat, a toho dosáhneš jen tím, když začneš nejdříve ty sama respektovat své hodnoty.
Technika 3 prsty
Příště až někdo bude něco chtít – zeptej se před odpovědí nejdříve sama sebe:
1) chci to opravdu udělat /dává mi to smysl (třeba vaření nebo úklid není vždy radostná aktivita – mají však smysl)
2) mám na to čas?
3) mám na to energii?
A pokud si na všechno poctivě odpovíš ANO – udělej to 🙂
Pokud si na jednu nebo více z otázek odpovíš NE – s láskou a respektem k sobě i druhým můžeš říci:
„Ráda bych to pro tebe udělala, dnes jsem však už velmi unavená a nemám na to kapacitu“.
A věř, že lidé, kteří tě mají opravdu rádi a záleží jim na tobě, se na tebe kvůli tomu zlobit nebudou.
Přestaň se omlouvat za svůj prostor, za své potřeby a emoce
Všimla sis, kolikrát denně se omluvíš? „Omlouvám se, že volám…“, „Promiňte, ale myslím si…“, „Promiň, že otravuju…“,
Za co se vlastně omlouváš?
Uvědom si, že tvůj názor nebo pocit mají velkou váhu bez ohledu na to, jak moc je „pohodlný“ pro ostatní.
Identifikuj své „sabotéry“:
1) Kde se snažím až moc
2) Kde dávám přednost druhým
3) Co jsou moje strachy
Malé kroky ven
Nemusíme se změnit přes noc. Buď k sobě laskavá a trpělivá. Stačí malé kroky. Změna často trvá měsíce a je to v pořádku.
Zkusit někdy neodpovědět hned.
Dovolit si říct „nevím“.
Všímat si, kdy říkáme ano jen ze zvyku.
Nepotřebuješ lidi, kteří tě vysávají nebo zpochybňují tvou vizi.
Obklop se spojenci. Hledej lidi, kteří tě inspirují, ne ty, kteří tě drží při zemi.
Proč to funguje?
Když přestaneš hrát roli té, co všem vyhoví, stane se zajímavá věc: získáš respekt. Lidé možná budou chvíli v šoku, že už nejsi „ta hodná“, ale ti správní lidé tvou novou sílu ocení.
Pokud tě někdo má rád jen proto, že jsi poslušná, tak tě ve skutečnosti nemá rád – má rád tvou užitečnost.
Definuj si vlastní pravidla hry. Co chceš ty?
Ne co chce tvoje rodina, partner nebo šéf.
Investuj do sebe. Čas, peníze a energie věnovaná tvému růstu není sobectví, je to sebeláska.
Možná pořád budeme hodné. Být hodná není problém. Ale tentokrát i samy k sobě.