Občas máme tendence tvořit si ve své hlavě představy / očekávání, že něco nějak bude, že se někdo nějak zachová, protože by to tak podle nás mělo být.
„Tohle určitě mámě pomůže. O víkendu za ní pojedu a umyju ji v celém domě okna. To bude ráda…“
(a přitom by maminka úplně nejvíc ocenila, kdyby jí vyplela zahrádku, kterou miluje..)
„To ji určitě napadne, minule jsem to udělala já – teď je řada na kolegyni..“
(jenže ten úkol není v náplni práce kolegyně a Vy jste se ho zhostila dobrovolně..)
„Vždyť to je přeci jasné! Když říkám nahlas, že jsem moc unavená – tak mi snad děti a manžel pomohou…“
(z 95% nepomohou. Proč? Dočtete se níže)
„On se změní. Takhle se choval, protože jeho bývalá je pěkná kráva…(má láska ho změní)“
(nezmění. Z počátku to budete přehlížet a doufat, pak vás to pomalu začne štvát. A stanete se tou samou ženou jako jeho ex..)
A pak to přijde. Zklamání.
Tiché. Nebo naopak hodně hlasité. Naše očekávání se nenaplnila.
Dobré je si však uvědomit, že „zakopaný pes“ často není v tom, že by nás druzí nechtěli slyšet, pomoci nám, ocenit nás nebo milovat.
Proč se to děje – tak na to si posvítíme v dnešním článku.
Když si v hlavě píšeme scénáře
V naší hlavě je to jasné, dokonale vysněné, vymyšlené. Je to tak samozřejmé, že nás ani nenapadne o tom mluvit.
Ale pak přichází realita.
Realita, která nás zraňuje a bolí.
Kdy zjišťujeme, že náš scénář se nejen nenaplnil, ale dopadl ještě hůř, než by se dalo předpokládat. A začneme narážet na neviditelnou zeď – reality života a představ druhých lidí.
Co je pro nás samozřejmé, pro druhého může být neviditelné. A tak se míjíme.
Protože přece:
„Když mě má rád, tak to ví.“
„Když jsme kamarádky, tak to pochopí.“
„Když jsem pro ně tolik udělala, tak…“
Jenže ta druhá strana ten náš scénář nikdy nečetla. Hrajeme divadlo, kde jsme režisérem i hlavní postavou, ale zapomněly jsme ostatním hercům rozdat scénář a pak se divíme, že improvizují úplně jiný žánr.
Realita: každý žije v jiném světě a nastavení
Každý z nás vyrůstal v jiných podmínkách a vzorcích chování.
Každý má jinou zkušenost, jiné vnímání, jiné potřeby.
Mužský mozek funguje jinak než ten ženský.
Realita je taková, že druzí nejsou jasnovidci.
Každý máme jiný „operační systém“ – jiné priority, jinou míru únavy a jiné vnímání toho, co je „samozřejmé“.
To, co je pro vás důležité, může být pro druhého úplně nepodstatné.
Ne proto, že by nechtěl. Ale protože to prostě neví.
Čekáte gesto.
On řeší něco úplně jiného.
Potřebujete pochopení.
Je vám nabídnuto řešení.
Chcete blízkost.
Okolí si myslí, že ji dává – jinak než jste chtěla.
Čekáte ocenění a pochvalu.
Přijde suchý dík bez nadšení.
Část našeho zklamání nevzniká z toho, co druzí udělali. Ale z toho, co jsme od nich čekaly.
Nevyřčeně. Automaticky. Samozřejmě.
A ten druhý často vůbec nechápe proč.
Past jménem „Obchodní model lásky“
A pak je tu ještě jedna varianta. My to někdy řekneme.
Ale ne ve chvíli, kdy to cítíme. Ne jako potřebu.
Ale až ve chvíli, kdy jsme už zraněné, naštvané nebo zklamané.
Když naše tichá očekávání selžou, máme tendenci přejít do útoku.
A pak to nezní jako přání. Zní to jako výčitka. Začneme používat věty typu:
„Kdyby ti na mně záleželo, tak bys věděl…“
„Po tom všem, co jsem pro tebe udělala…“
„Ty mě asi vůbec nemáš rád, když…“
„Tohle by přece normální chlap udělal.“
„Já pro tebe dělám všechno a ty…“
V TU CHVÍLI SE Z LÁSKY STÁVÁ OBCHOD.
Já jsem ti dala „A“ (které jsi sice nechtěl, ale já myslela, že ho potřebuješ), tak ty mi teď dlužíš „B“.
A pokud „B“ nepřichází, přichází trest v podobě tiché domácnosti nebo hořkých slov.
Jenže v tu chvíli už ten druhý neslyší, co potřebujeme.
Slyší kritiku.
Slyší tlak.
Slyší, že není dost.
A místo blízkosti vzniká obrana. A ten druhý už v té záplavě emocí neslyší.
Jak to vypadá v praxi – případ z terapie
Hanka a Honza sedí vedle sebe. Mezi nimi ticho a napětí, které by se dalo krájet.
Hanka:
„Mně prostě přijde, že tě vůbec nezajímám. Ty mě nemáš rád, jinak by ses choval jinak.“
Honza:
„Cože? Vždyť se snažím… chodím do práce, starám se o věci doma… Já fakt nevím, co po mně chceš.“
Hanka (podrážděně):
„No právě! Ty to vůbec nechápeš.“
….ticho. Oba se tváří ublíženě a zároveň i naštvaně. Nechápou se.
Poprosila jsem Hanku, aby nám tedy řekla, jak by si představovala, aby se k ní Honza choval.
Hanka se na chvíli zarazí. Přemýšlí a pak odpoví.
„No ale to je přeci snad jasné ne!? Já nechci nic extra – jen chci, aby se ke mě choval hezky. To je celé“
Znovu prosím Hanku, aby to zkusila více specifikovat, že bych tomu ráda lépe porozuměla – co konkrétně pro ní znamená, když se k ní muž chová hezky.
„Já… já bych asi potřebovala, abys mě víc vnímal. Aby ses mě někdy zeptal, jak mi je.
Abych měla pocit, že jsem pro tebe důležitá. No a taky sám od sebe něco zařídit – aniž bych ti to musela říkat nebo připomínat.“
Honza se na ni podívá. Poprvé jinak.
„Tohle… jsem vůbec nevěděl. Já myslel, že když všechno funguje, tak je to v pohodě.“
A v tu chvíli se něco změní.
Ne proto, že by se vyřešilo všechno. Ale protože poprvé nezazněla výčitka.
ZAZNĚLA KONKRÉTNÍ POTŘEBA v klidu a respektu řečená.
„Ale já přece nechci, aby to dělal jen proto, že jsem mu to řekla…“
Tohle je častá věta, kterou u žen slýchávám. Často se bojíme říct si o to, co potřebujeme, narovinu.
Proč?
Protože v naší hlavě existuje romantická (ale toxická) představa, že „kdyby mě měl opravdu rád, tak mu to dojde samo“.
Máme pocit, že vyslovená prosba snižuje hodnotu výsledku.
Chceme, aby to přišlo samo.
Aby to bylo opravdové.
Aby nás ten druhý „cítil“.
Jenže vztahy nejsou telepatie.
Jsou o komunikaci našich pocitů, emocí a potřeb. A to není žádná slabost.
JE TO ZODPOVĚDNOST ZA SEBE!
Jak z té pasti ven? (Změna perspektivy)
Příště, když si všimnete, že něco očekáváte, zkuste se zastavit a zeptat se sama sebe:
Řekla jsem to vůbec nahlas?
A pokud ano…
Jakým způsobem jsem to řekla? Jako potřebu nebo jako výčitku?
Přijměte „Ne“ jako možnost:
Skutečná komunikace není o tom, že druhý musí vždy vyhovět.
Je o tom, že se o svých potřebách dozvíte navzájem.
Osvobození od vlastních scénářů
Největší úleva přijde ve chvíli, kdy přestaneme psát scénáře pro ostatní a začneme se soustředit na to, co můžeme ovlivnit my samy.
Realita sice nebývá tak nablýskaná jako naše představy, ale má jednu obrovskou výhodu – je skutečná.
A v té skutečnosti se dá stavět mnohem pevnější vztah než v paláci postaveném z nevyřčených přání.
Prosba místo domněnky /speciálně u mužů/
Místo „Určitě ho napadne, že potřebuju pomoct, když říkám, že jsem hotová“ zkuste: „Hele, cítím se dneska fakt vyčerpaná, mohl bys dneska vykoupat děti ty, ideálně do 20.00? Šlo by to prosím?“
Mužský mozek bere informace o vaší únavě jen jako konstatování – ne signál, že mají něco udělat!
Ptejte se druhých, co jim udělá radost/co je pro ně dost
Vyhnete se tak nepříjemné hořkosti, když místo vděku a blahoslavení se vám za všechnu dřinu dostane suché: „..hmmm, tak díky“.
A možná díky tomu i zjistíte, že 40% věcí, které doma nebo v práci děláte, už můžete pustit k vodě, protože to nikdo nepotřebuje – neočekává.
Že to co vás nutilo tyto věci dělat byla jen vaše představa, že se to tak má (z rodiny, z okolí, díky porovnávání se s druhými).