Před pár dny se mi stala jedna úplně obyčejná věc. Tak obyčejná, že bych jí za normálních okolností vůbec nevěnovala pozornost. Jenže tentokrát mě to opět přimělo napsat o tom článek.
Přijela za mnou kamarádka Hana. Psy moc nemusí. Proč tohle zmiňuji? Kdo mě zná – tak ví, že já zrovna jednoho mám..a není to úplně žádná droběna :))
Hana moji Elišku tak nějak toleruje. Občas ji pohladí, nechá ji, aby si ji sedla na nohu, ale rozhodně to není člověk, který by si s ní hrál nebo ji vozil dobroty.
Bylo hezky, a tak jsme si s Hanou lehly na sluníčko do lehátek a povídaly si. Najednou Eliška přišla ke kamarádce, natáhla čumák a dala jí „pusu“. Hanka se zarazila, hned se otřela a zeptala se: „Fuj… proč to dělá?“
Usmála jsem se a vysvětlila jsem jí, že tím Eliška říká, že ji má ráda – že nemá jiný způsob, jak jí to vyjádřit 🙂
A pak se najednou stalo něco zajímavého. Hanka se zamyslela, zvážněla a zeptala se.
„Ale proč mě má ráda?
Vždyť si s ní nehraju, vidím se s ní jen málo, nic jí nevozím, nehladím ji. Není to divný?“
Tyhle otázky mě zamrazily a v první chvíli jsem nevěděla, jak to myslí.. Proč by jí neměla mít Eliška ráda?
A v tu chvíli mi to přišlo to obrovské uvědomění. Protože přesně tohle slýchávám v terapiích s klienty pořád dokola – jen je to pokaždé trochu jinak zabalené.
Lidé uvěřili tomu, že láska musí být za něco. Že si ji musíme zasloužit nebo být nějací, abychom byli milovaní.
Vztah nemá být obchod – něco za něco
Málokdo se narodí s přesvědčením, že musí být výkonný/nějak se chovat, aby byl milovaný. Tyhle vzorce získáváme až časem – jak životem procházíme.
Možná jste v dětství také slýchávali:
„Nikdo nemá rád zlobivé holčičky / kluky.“
„Podívej, jak je tvoje sestra šikovná – zkus být taky.“
„Když uklidíš pokoj, půjdeme na zmrzlinu.“
„Nechoď ke mě dokud se budeš vztekat.“
„Běž do svého pokoje a vrať se až budeš hodný kluk / hodná holka.“
…a tak si postupně váš mozek vytvořil rovnici: láska = výkon, dobré chování, být první, být lepší, ustupovat druhým..
Ne proto, že by to rodiče mysleli zle – většinou to jen sami neuměli jinak. Ale dítě si z toho odnese přesvědčení, že samo o sobě nestačí. Že musí něco přidat, aby bylo přijímáno. A tohle přesvědčení si pak neseme do dospělosti jako neviditelný batoh, který je často ještě více zatížen, když vstoupíme do nějakého vztahu.
Jak se to projevuje ve vztazích
Tady se dostáváme k něčemu, co vídám v terapii snad nejčastěji.
Na začátku vztahu jsou lidé bezprostřední. Jsou sami sebou – nedokonalí, autentičtí, živí. A právě proto se do sebe často zamilují.
Jenže jak jde čas a nám na tom druhém začne záležet (emočně se zaháčkujeme) začnou na povrch vyplouvat vzorce z dětství – jací bychom měli být, aby nás ostatní měli rádi a přijímali nás. A ze strachu, že bychom mohli být odmítnuti nebo opuštěni se jeden nebo oba partneři začnou snažit být „ještě lepší“. Dokonalejší. Užitečnější. Méně nároční.
A začne tak kolotoč, který se jen těžko zastavuje:
– potlačování vlastních potřeby / nebýt nikomu na obtíž svými emocemi (nebýt MOC)
– souhlasení s věcmi nebo názory, které nejsou OK
– přetvarovávání se do podoby, která „zaslouží lásku“
– dělání aktivit jen kvůli tomu druhému
Příběh Radky
Nedávno mi jedna klientka poslala dlouhou zprávu. Po dlouhé době si udělal čas sama na sebe a odjela na dovolenou bez manžela a syna. Radka ve zprávě řešila jestli se před manželem neshodila / neztrapnila nebo jestli to, že mu poslala fotky, nevypadá jako vtírání.. Ptala jsem se jí proč si tohle myslí?
Odpovědí bylo, že manžel na fotky nijak nereagoval. Neokomentoval je a jen poslal fotografie jejich syna a jak se mají.
A víte, co následovalo?
Ne to, že by si řekla: „Asi neměl čas reagovat, teď si s Áďou užívají zábavu.“
Její hlava se během pár vteřin rozjela úplně jiným směrem:
„Byla jsem trapná?“
„Neměla jsem ty fotky posílat. Teď to vypadá, že se chlubím a užívám si to bez nich.“
„Nechová se tak proto, že jsem něco udělala špatně?“
A když jsme si spolu psaly dál, objevily se další věty:
„Řekla jsem mu, co bych ve vztahu potřebovala… a teď mám výčitky.
Neměla jsem radši mlčet?
Neměla jsem to říct jinak?
Co když to dělá jen proto, že musí? C
o když jsem na něj moc tlačila?“
Když jsem si tu zprávy četla, uvědomila jsem si jednu důležitou věc. Radka celou dobu řešila manžela a vytvářela si domněnky, co asi udělala špatně, když manžel nezareagoval podle jejích očekávání.
Přemýšlela nad tím, jestli náhodou není „moc“.
Jestli něco nepřehnala.
Jestli druhého nezatížila.
Jestli po něm nechce příliš.
Nebude naštvaný? Neurazil se? Neodradí ho to? Co když si najde jinou – lepší ženskou, která po něm nic nechce..
Ale ani jednou neřešila sebe!!
A přesně tohle vídám u spousty lidí. Možná se v tom poznáte i vy.
Kolikrát za den přemýšlíte nad tím, co si o vás myslí ostatní?
Jestli jste něco neřekli špatně, jestli jste někoho neurazili…
Jestli nejste moc citliví, moc hluční nebo moc nároční.
Nebo naopak málo zajímaví, málo výkonní a málo dobří.
A přesně tohle jsou ty momenty, kdy začnete ztrácet sami sebe.. když necháte váš mozek přesvědčit vás, že abyste mohli být milovaní – musíte splňovat nějaké podmínky. A tak pomalu, plíživě přestáváte být tou osobou, do které se ten druhý původně zamiloval. Vztah přestává ztrácet na vášni a radosti a naopak přichází podráždění, výčitky, únava, prázdnota. Ve vztahu to začne skřípat – a přitom oba partneři vlastně jen dělali to, co jim celý život dávalo smysl:
snažili se zasloužit si lásku.
Dobrá zpráva je, že tenhle vzorec jde rozpoznat a proměnit. Nemusíte ho nést dál.
Prvním krokem je všimnout si ho – stejně jako jsem to poradila Radce.
Láska nemá být odměna
Příště, když se přistihnete, že něco děláte jen proto, abyste se „zavděčili“ nebo si „zasloužili“ pozornost či lásku – zastavte se a zeptejte se sami sebe:
Dělám to, protože to opravdu chci? Nebo protože se bojím, že bych bez toho nebyl/a dost?
Nemusíte být užitečnější, veselejší, výkonnější nebo méně nároční, abyste si zasloužili lásku.
Stačí být sami sebou a naučit se toto přijímat a respektovat i u těch druhých. Stejně jako moje Eliška.
Neřešila jaká Hana je nebo není. Neřešila, kolik pohlazení od ní dostala, kolik pamlsků jí přivezla nebo kolikrát si s ní hrála. Prostě k ní přišla a dala jí najevo, že ji má ráda.
A já jsem si uvědomila, že přesně tohle bych přála každému z nás.
Abychom jednou přestali přemýšlet nad tím, co všechno musíme udělat, aby nás měl někdo rád.
A začali věřit tomu, že jsme hodni lásky už teď.
Ne proto, co všechno zvládáme. Ne proto, kolik toho pro druhé uděláme. Ale prostě proto, že jsme.
LIDÉ, KTEŘÍ NÁS MAJÍ OPRAVDU RÁDI NÁS DOKÁŽÍ PŘIJÍMAT TAKOVÉ, JACÍ JSME, i s chybami a nedokonalostmi, které máme.
Možná to zní jednoduše. Jenže z vlastní zkušenosti i ze stovek hodin strávených s klienty vím, že právě tohle bývá jedna z nejtěžších věcí, které se v životě učíme.
A nemluvím tady dnes jen o partnerských vztazích. Tyto stejné principy fungují i v pracovní sféře, přátelských nebo rodinných vztazích.
Vztahy nemají být obchod, kdy dáváme nebo přijímáme, protože z toho bude protislužba. Něco za něco.
Vztahy mají být o tom, že něco děláme z vlastní vůle a v radosti, protože v tom vidíme smysl.
Pokud s vámi dané téma rezonuje – srdečně vás zveme na kurzy / webináře:
10 kroků k sebelásce – (2 hod kurz/webinář, lze shlédnout ze záznamu, 440,- Kč)
Jak se zbavit vnitřních sabotérů – musím, očekává se ode mě, snaž se víc.. (2 hod kurz/webinář, lze shlédnout ze záznamu, 440,- Kč)
Srdečně zdravím
Jana