Dětská agrese a vulgární chování dokážou být pro rodiče, pedagogy i další dospělé velmi náročné. Může se za nimi skrývat nepochopení, frustrace, volání o pomoc – ale i testování hranic. Co s tím, když se dítě začne chovat agresivně nebo vulgárně?
1. Neber to osobně
První krok je často ten nejtěžší – nebrat útoky jako osobní selhání. Když dítě křičí, nadává nebo se chová agresivně, často to v nás spustí silnou reakci. Cítíme hněv, smutek, selhání. Ale právě v těchto chvílích nás dítě nejvíc potřebuje – ne jako soudce, ale jako kotvu. Agrese není drzost. Je to volání o pomoc. Emoce, které dítě ještě neumí pojmenovat nebo zvládnout. Děti nemají dostatečně vyvinutou schopnost regulace emocí. Když křičí, nadávají nebo bouchají dveřmi, nejsou „zlé“ – jsou přetížené. Neznamená to, že je jejich chování v pořádku, ale pochopení nám pomůže reagovat klidněji.
Schopnost regulovat emoce se vyvíjí až do rané dospělosti (cca kolem 25 let).
🧩 Každé dítě potřebuje bezpečný vztah s dospělým, který pomáhá emoce pochopit, přijmout a zvládnout.
💙 Nejvíc pomáhá klidný a přítomný dospělý, který to dítě „unese“.
2. Hledej příčinu, ne trest
Za výbuchy agrese bývá často něco skrytého – strach, tlak, nízké sebevědomí, potřeba pozornosti, únava nebo i školní neúspěch. Vulgarismy a vztek bývají jen vrcholem ledovce. Zkus si položit otázky:
- Co se stalo těsně před tím, než to přišlo?
- Má dítě nějaký dlouhodobý stres?
- Má prostor někde bezpečně ventilovat emoce?
3. Přijmi a uznej pocity/ emoce dítěte
Neřeš vždy. Neuč vždy. Někdy prostě jen buď s ním – vnímej a naslouchej. Řekni raději:
✅ „Vidím, že jsi hodně rozzlobený.“ ❌ „Chápu tě, ale tohle přeháníš.“
✅ „Slyším, že tě to naštvalo.“ ❌ „Co si to dovoluješ? Jak to se mnou mluvíš?!.“
✅ „Máš pravdu, tohle je rozbité.“ ❌ „Tak takhle se teda vztekat nebudeš!! Okamžitě běž do svého pokoje.“
✅ „Tohle je těžké, viď?“ ❌ „Že se nestydíš, kvůli takové hlouposti dělat takový cirkus.“
Slova jako „chápu tě“ nebo „rozumím ti“ mohou být v tu chvíli spíš jako rudý hadr na býka – zvlášť pokud je dítě v silné emoci a cítí se nepochopené. Nejsme v jeho kůži, můžeme jen pozorovat a citlivě reagovat. Popisování reality bez hodnocení, vyhrožování nebo domáhání se „autority“ pomáhá dítěti ukotvit se, aniž by ztratilo důstojnost a důvěru.
4. Stanov hranice klidně, ale pevně
Děti potřebují jasné a bezpečné hranice, i když je navenek zpochybňují. Hranice jim říkají: „Záleží mi na tobě a chci, abychom spolu fungovali s respektem.“
„Můžeš se cítit naštvaný/á jen bych si přála, aby se u nás dodržovaly 3 pravidla:
1) bez ubližování sobě (slovně či fyzicky)
2) bez ubližování druhým (slovně či fyzicky)
3) bez ničení věcí
5. Uč, jak emoce vyjádřit jinak
Děti (a často i dospělí) nevědí, co jiného mají dělat, když jsou zahlceni emocemi. Zkuste společně hledat náhradní způsoby:
- zhluboka dýchat, výdech vždy delší než nádech
- dostat ven všechny emoce bezpečným způsobem (vyvztekat do polštáře, boxovací pytel, dupání, řízené křičení ven na okno)
- pojmenovat, co cítí
- najít to, co by mu pomohlo
- odejít, dát si pauzu, když jsou emoce velké
- v klidu pak situaci rozebrat a říct si, jak by se to dalo příště řešit jinak
U menších dětí fungují příběhy nebo hra na emoce. U dospívajících pomůže, když jim nevnucujeme rady, ale spíš nasloucháme a ptáme se.
6. Dávej příklad
Děti se učí hlavně pozorováním. Pokud samy zažívají křik, agresi, ponižování nebo ignorování emocí, jen těžko si vybudují zdravé zvládací strategie.
Zkus ukazovat, že i ty máš někdy vztek, ale zvládneš ho ventilovat jinak:
🗣️ „Teď jsem fakt rozčilená, dám si pět minut klid, a pak to spolu dořešíme.“
7. Když to přerůstá přes hlavu – neboj se vyhledat pomoc
Dlouhodobá agrese, ničení věcí, časté výbuchy nebo narůstající vulgarita mohou být signálem hlubšího problému. V takových chvílích není slabost obrátit se na psychologa, terapeuta nebo školního poradce – právě naopak.
Dítě tím neškatulkujeme, ale dáváme mu šanci na lepší start. A sobě úlevu, podporu a větší jistotu, jak situaci zvládat. Dětský vztek a agrese jsou voláním po pomoci, ne znakem zkaženosti. Největší síla je zůstat v klidu a neztratit kontakt – s dítětem, ale i sám se sebou. Pevné, laskavé vedení a opravdový zájem dělají zázraky. I v tom nejbouřlivějším období.
Více o podpoře a komunikaci s dětmi se můžete dozvědět ZDE.
Více o zvládání náročných situací s dětmi se můžete dozvědět ZDE